Ještě než jsme se stali rodiči, byli jsme hrdými majiteli čtyř koček. I když slovo majitel je asi velmi nepřesné a nadsazené.

Kočka totiž podobný pojem neuznává. O kočku se můžete starat, můžete ji krmit, s láskou o ni pečovat, poskytnout jí místo ve své domácnosti i srdci, ale nikdy ji nemůžete vlastnit. Dokonce i naše zhýčkané šelmičky, které by ve volné přírodě nepřežily ani minutu (možná je podceňuji – při troše fantazie si dovedu představit, že by místo lovu hlodavců stály u cesty a žebraly na kolemjdoucích piškoty a pohlazení) jsou nezvratně přesvědčeny, že na nás a naší péči nejsou nikterak závislé.

Občas mám neodbytný dojem, že fakt, že o ně můžeme pečovat, je naším privilegiem a něčím, čeho si musíme hluboce vážit.

Věřím, že kdyby naše kočky uměly mluvit, často by nám vyhrožovaly, že pokud je něčím popudíme (např. jídlo nebude servírováno včas, ve vyhovující kvalitě a teplotě), seberou si svoje mističky a hračky a přestěhují se k sousedům (kteří se o ně jistě budou starat mnohem lépe než my).

Přitom naše zvířata pocházejí z velmi skrovných poměrů. Není to žádná kočičí šlechta, ale obyčejní plebejci posbíraní z několika kočičích útulků. Oni sami se ovšem cítí být perlami naší domácnosti, ozdobou naší ložnice, klenoty našich srdcí a vládci našich životů.

Nejednou už jsem sama sebe proklínala za příliš měkké srdce a všeobjímající lásku k živým tvorům. Jsou chvíle, kdy mi nájezd ničivých stád kobylek přijde jako milosrdnější varianta než útoky smečky čtyř rozmazlených koček. Ve chvílích, kdy mi naši miláčci dávají najevo svou lásku tím, že si mi lehnou na rozečtené noviny, nonšalantně mi seberou sousto řízku z vidličky nebo mi zalehnou dýchací otvory, si vyčítám, že jsem byla tak hloupá a neomezila svou potřebu vlastnit něco příjemně chlupatého na plyšové hračky.

Arwen, Ole a Mumík

Zamoření našeho bytu čtyřnohými usurpátory proběhlo velmi nenápadně. Začalo to malým mouratým koťátkem, vyhublým stvořeníčkem s vyděšeným pohledem v obrovských zelených očích.

Dodnes si pamatuji, jak jsme si naši „prvorozenou“ kočičí slečnu vezli z pražského útulku v Tróji domů. Pocity, které jsem tehdy zažívala, nebyly nepodobné těm, které jsem měla o několik let později, když jsem si přivážela naši dceru z porodnice.

Po několika měsících idylického života s kočičkou, kterou jsme pojmenovali Mumík (ta Mumík, nikoliv ten Mumík), jsem začala řešit závažnou otázku, zda naše milovaná a zhýčkaná princezna netrpí pocitem osamění a nudy. A zda se na jejím duševním a citovém životě negativně nepodepíše její osud jedináčka.

Z tohoto důvodu přibyla Mumíkovi sestřička Arwen. Černá kráska se sice stala ozdobou naší domácnosti, nicméně již několik let statečně vzdoruje veškerým snahám o domestikaci. Ačkoliv se kvůli ní můžeme přetrhnout, lákáme ji na nejvybranější lahůdky naší kuchyně, vábíme vlídnými a lichotivými slůvky, vrkáme před ní a natřásáme se jako tokající tetřevi, ona nás jen povzneseně pozoruje svýma tajemnýma očima, přijme nabízenou krmi, vyslechne si příval komplimentů, ale pohladit se prostě nenechá.

Zato Mumíka zbožňuje z celého srdce. Nechává si od ní čistit srst a blaženě drží, když jí Mumíček se sadistickým zaujetím okusuje uši.

Po nějaké době nám přišlo líto, že máme celkem čtyři ruce, ale pouze jednu kočku, kterou jimi můžeme hladit. Rozhodli jsme se tedy pro třetí přírůstek do rodiny.

Stal se jím rezavý kocour, který strávil prvních šest let života v jedné místnosti spolu s ostatními padesáti obyvateli útulku.

Ačkoliv je kocourek Ole přátelské a přítulné povahy, následkem svého předchozího života se chová poněkud asociálně, asi jako chovanec ústavu pro duševně choré kočky. Asistuje při všem, co se v naší rodině děje, strká tlapky do vroucí vody, která bublá v hrncích na sporáku, nadšeně se vrhá návštěvám do náruče i do talíře, lehá si na nejfrekventovanější trasy v bytě, s blaženým výrazem narkomana olizuje igelitové sáčky a v nestřežených okamžicích vybírá odpadky z koše.

Většinou to komentuji slovy, že je sice divný, ale náš. Už jsme si zvykli a před nejúzkostlivějšími návštěvami ho pro jistotu schováváme coby černou skvrnu na dobré pověsti naší rodiny.

Agi a Mumík

Ostatní, kdo k nám přijdou, bohužel musí přetrpět jeho nemožné chování. Přítulná rezavá kočička v nestřeženém okamžiku vypije návštěvě smetanu do kávy nebo ochutná z jejího talířku něco slaných bramborových lupínků či kousek dezertu.

Užaslému příchozímu se uvelebí na klíně a pokryje ho souvislou vrstvou vylínalých chlupů.

Přesto jsem naprosto nepoučitelná a nevyléčitelná z náklonnosti ke kočičí populaci.

Když jsem jednoho zimního dne potkala umňoukané kotě, které nešťastně sedělo před naším domem a klepalo se zimou, podlehla jsem jeho smutnému pohledu, a ke třem kočičím tyranům přibyl ještě čtvrtý přírůstek, strakatá kočička Anise.

Anise má něco ze zabarvení svých třech spolubydlících (od každé barvy má na kožíšku trochu) a hlavně něco z jejich povah. Po Mumíkovi je inteligentní, po Arwen ostýchavá a nepředvídatelná a po Olem odhodlaná porušovat všechny společenské normy a konvence.

Spolu naše kočky tvoří silnou čtyřku. Co nenapadne jednoho, na to přijde druhý. Co se bojí realizovat třetí, k tomu najde odvahu čtvrtý. Vzájemně se inspirují k nevyčerpatelnému množství rošťáren a útoků na naši nervovou soustavu a rodinnou pohodu.

Moje naivní představa, jak budu trávit klidné večery s kočkou na klíně, vzala za své. Spíš než jako chovatel domácích koček si občas připadám jako ošetřovatel v ZOO. Hlavně když se snažím naservírovat kočkám ohřátou konzervu hříšně drahého kočičího krmení a musím se všemi silami bránit jejich netrpělivým packám, kterými mě popohánějí k větší hbitosti.

Přes to všechno jsem se nebála, jak naše zvířena přijme nového člena smečky, neboli naši Agátku. Vycházela jsem ze zkušenosti, jak kápo Mumík přijímal nově příchozí do kolektivu. U Mumíka platí staré známé pravidlo, že kočka, která vrčí, nekouše. Mumík sice předstírá hru na zlou a krvelačnou bestii (což vzhledem k jejímu dobromyslnému vzhledu a nemalé nadváze vypadá poněkud komicky), ale pokud podřízená kočka neklade odpor a nezpochybňuje Mumíkovu pozici velitele destrukčního komanda, proběhne nakonec celá akce začlenění do smečky hladce.

Opravdový strach jsem měla spíš z toho, co se Agi od svých kočičích sourozenců naučí za nepravosti. Už jsem v duchu viděla obraz svého dítka, jak spolu s kočkami vybírá odpadkový koš, ochutnává návštěvám z talíře, krade mi tužky, papírové kapesníčky a složenky a trhá je na mikročástečky.

Mumíku, pojď si hrát

O takových lahůdkách jako je prozkoumávání kočičích misek, konzumace granulí nebo hra na provizorním pískovišti vytvořeném z použitého kočkolitu, už se ani nezmiňuji.

Kočky přijaly nového člena rodiny opravdu vzorně. Hlavně byly nadšené z Agátčiny postýlky, kočárku, autosedačky a kojicího polštáře.

Samotná Agátka je zpočátku až tak moc nezajímala. Když křičela, kočky znechuceně odešly z místnosti, ale mlčící Agi přilepená k mému prsu jim byla celkem lhostejná. Sem tam se mi taky snažily vnutit do náruče, ale ačkoliv v zásadě nemám námitek proti tandemovému kojení, nemilosrdně jsem je odháněla. Pokud žárlily, tak úzkostlivě dbaly na to, aby na nich nic nebylo znát. Naštěstí se mi za dočasný nezájem a nedostatek péče nemstily páchnoucími loužičkami na posteli nebo exkrementy na oblečení. Za to jsem jim velmi vděčná.

Takové drobnosti, jako že mi jednou vypily pracně odstříkané mateřské mléko (na chvíli jsem nechala kalíšek s převzácnou tekutinou na stole a bylo hotovo) jsem jim velkoryse odpustila. Taktéž mám jisté pochopení pro jejich pospávání v Agátčině ložním prádle a fascinaci jejími hračkami.

Však ona jim Agi všechna případná drobná příkoří začala brzy vracet.

Sotva se trochu rozkoukala po světě, zjistila, že kromě ostatních zajímavých hraček má doma i čtyři pohybující se předměty. A v různých barvách k tomu. Mám dojem, že se na kočky smála dřív než na mě. Sotva na ně uměla zaostřit, natahovala k nim ruce a radostně hýkala.

Dramatický zvrat v rozložení sil nastal v okamžiku, kdy se ze statického mimina stal lezoucí a po bytě se pohybující človíček. Kdykoliv se kočky objevily v zorném úhlu naší dcery, začala se zalykavě smát (což je za normálních okolností velmi vzácný projev radosti – aby se mi ho podařilo vyprovokovat, musím tančit na jedné noze, pitvořit obličej a ještě házet dítětem do výšky a lechtat ho na břiše … to vše najednou). A hned se hnala k nim, co jí síly stačily. Možná že kočky mají lví podíl na tom, že se naučila lézt po čtyřech. Zdá se, že tu proběhlo učení nápodobou.

Agi kočky miluje. Miluje především jejich srst. Není většího blaha, než se záludně připlížit ke spící kočce a vytrhat jí chumáč chlupů (a ty si strčit do pusy). To, že se máma zlobí a kočka tváří vyčítavě, je na celé záležitosti zřejmě to nejlákavější.

Nevím, zda kočky milují Agi, ale určitě ji přijaly do svého klanu malých škůdců. Všechny moje chmurné vize se do puntíku splnily. Jediná věc, kterou se Agátka od koček (zatím) nenaučila, je skákat po nábytku, ale obávám se, že i na to jednou dojde.

Určitý drobný kaz na dobře fungující symbióze našeho dítěte a zvířat vidím v tom, že si nejsem zcela jistá, s jakými tvory se Agi vlastně identifikuje. Přece jenom tráví většinu dne se mnou a kočkami. Kočky mají nade mnou početní převahu. Takže mám obavu, aby se má dcera necítila být kočkou. Zatím tuto mou teorii nelze potvrdit ani vyvrátit. Agi nemluví, ale ani nemňouká. S obavou proto čekám, jak bude její psychomotorický vývoj pokračovat. Sice jí každý den až do úmoru opakuji: „máma, máma, máma“, ale jestli mi místo toho odpoví „mňau“, budu mít jistotu.

Jako dítě jsem milovala příběhy o malém Mauglím, který vyrůstal mezi vlky. To jsem ještě netušila, že moje dítě bude mít podobný osud. Už ji vidím, jak za několik let třímá v ruce konzervu Whiskas a mňouká ke své smečce: „Vy i já jsme jedné krve.“

Asi ji budu muset brát víc mezi ostatní malá koťátka – pardon - chtěla jsem napsat děti.

Pokud se totiž zahledím sebekriticky na vlastní počínání, musím připustit, že svým chováním zrovna Agi jistotu v otázce, ke kterému živočišnému druhu náleží, nedávám.

Například nedávno jsem ji vzala k veterináři. Sice jenom jako doprovod, ale kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby moje mateřská demence ještě o kousek pokročila. Možná bych v tom zmatku při odjezdu ke zvířecímu doktorovi nacpala dítě do přepravky a kočku přikurtovala do autosedačky. I když, občas si říkám, že by očkování proti vzteklině naší malé tvrdohlavé holčičce jedině prospělo.

Naštěstí aspoň pan veterinář si byl pro tentokrát jistý tím, kdo je pacient a kdo se jenom veze.

Snad se život v kočičí smečce na Agátčině životě nakonec podepíše kladně. Třeba z ní jednou bude zanícená ekoložka, bioložka nebo aspoň krotitelka v cirkusu.

přidat do oblíbených | poslat e-mailem | vytisknout | sdílet | | přidej komentář | vypiš komentáře Komentáře: skvělé (2006-06-26 08:14:05, kolemjdoucí) Odpovědět Pěkné, dobře podané. Příjemný začátek týdne. Děkuji. (bez názvu) (2006-06-26 13:40:01, Dagmar) Odpovědět Prosím, prosím, poraďte jak odchlupujete Agátku?!Vždy když hlídám naše půlroční vnoučata-dvojčata, vracím je i s půlkou kočičích kožíšků (mám 6 ks) což zeťák velmi špatně snáší!!! Jinak je to u nás to samé. Děti jsou kočkami doslova okouzlené! (bez názvu) (2006-06-26 15:49:10, AndreaO) Odpovědět Skuste stavebnu lepiacu pasku (papierovu) Na chlpy staci a je dost jemna, aby neposkodila textilie (bez názvu) (2006-06-27 07:11:23, Dagmar) Odpovědět Z oblečení se mi chlupy daří docela odstraňovat. Ale děti je mají všude!Na puse,na ručičkách, na nožičkách. Obzvlášť teď v tom teple, jak jsou zapocené, jak mají uslintané ručičky. Pravda, lepící páska přes pusu mne už napadla, ale ne v souvislosti s odchlupováním :o)!!! Agi a zvěř (2006-06-26 08:17:45, bea) Odpovědět Určitě vyroste v pohodě. Udělala jsem tuhle zkušenost se svým i dětmi a psy. Přestože maminky v parku se občas po sobě podívaly s výrazem " ta ženská neudrží dítě v čistotě" - na tmavých kalhotkách se šedé chlupy zvlášť dobře vyjímaly a u mých dětí se velmi brzy projevila alergie snad na všechno možné, při testech nereagovaly vpichy pouze na tři substance - kočičí, psí a morčecí. Možná z holčičky vyroste veterinář - naše děti to drželo a stále ještě drží. Hezky.. (2006-06-26 09:18:01, MilanD) Odpovědět Moc hezky napsane, moc... Situace u vas mi velice pripomina stavajici stav u nas doma, akorat to bejby je jeste na ceste. Moje manazelka ma obavy o souziti kocek a ditete, muzete mi pomoct vyvratit tyto obavy ? Fajn čtení (2006-06-26 09:50:10, MiraM) Odpovědět Napsané inteligentně a s humorem, přesně tak, jak se s kočkami má žít. (bez názvu) (2006-06-26 10:41:14, AndreaO) Odpovědět Super clanok, veeelmi sa mi pacil. Napisany vtipne a krasne vyvracia myty... náááááááádhera (2006-06-26 10:50:54, Ivana Klímová) Odpovědět přesně tohle jsem při bláznivém pondělním ránu potřebovala, moc mě to pobavilo, krásně napsané a kromě toho mimina je to stejné jako u nás,jen ještě o dva kočičí kožichy navíc. krásné (2006-06-26 11:52:54, kočkomilka) Odpovědět píšete moc hezky a hlavně s nadhledem a humorem :-) Dokud mí rodiče neměli pejka, taky jsem byla za hroznou hospodyni, když kočičáci spali v posteli a chlupy byly i v mrazáku (netuším jak :-)) Ale od té doby, co mají vnouče v podobě psa, už chápou :-))) Doufám, že až budeme mít nějaké bejbátko, bude to stejně idilické i u nás :-) realita, krásná realita (2006-06-26 12:29:58, Vaculovičová Gertruda) Odpovědět nemám k tomu co říci, ale nádherné, jak dítě si zvyká na kočičky a určitě je bude i ostatní zvířátka stále milovat... rozdíl (2006-06-26 13:28:22, pipetka) Odpovědět četla jsem tento článek i serveru pro maminky a tam se spousta lidí pohoršovalo, v jakých hygienických podmínkách Agátka bydlí. Zato tady je to "pravé ořechové". Až se někdy i u nás vykulí miminko, doufám, že to bude taky taková pohoda... "čistotní lidé?" (2006-06-26 13:37:07, Vaculovičová Gertruda) Odpovědět to jsou lidé, kterým hygiena moc chybí, jsou od ní moc daleko, protože kočka je velmi čistotný tvor, moc čistotnější než si kdo myslí.... "čistotní lidé?" (2006-06-26 13:40:09, ..........) Odpovědět za mých mladých let se říkávalo: navrch huj a doma fuj, to jsou ti lidé....plnou pusu hygieny a skutek utek.... úžasné (2006-06-26 15:04:28, novajda) Odpovědět chachacha, to jsem se tedy pobavila. Ale nejvíc mě uklidnilo, že máte již několik let číču a ještě jste si na ni nesáhli. My máme stejný problém, shodou okolností taky černá číča, máme ji rok a pořád nic. Po přečtení všech těch příspěvků o mazlivých plašanech mi přišlo, že jsem jako krotitelka neuspěla :)Tohle mě trošku uklidnilo, takže díky:) Moje Minďulka se bojí. (2006-06-27 16:02:26, ) Odpovědět Mám doma jen v bytě přes 1/2 roku kočičku, která se velmi bojí, ale už se nebála nechat pohladit a chytit. Protože je vedro, kočky mám 2, tak jsem jí chtěla dopřát pobyt na chatě a tam si zase vzpoměla, že je divoká a nechce se nechat chytit, s něčím takovým jsem nepočítala, nevím co mám dělat, je opravdu hodná, čistotná, drápky si brousí jen na škrabadle, narozdíl od té druhé a ke všemu musí držet dietu, dělají se jí tzv. struvity, tak bych byla raději, kdyby se více ochočila, nemáte s tím někdo více zkušeností? Placha kocicka (2009-08-08 07:28:06, Nada) Odpovědět Plachu macicku by so vobec nebrala na vylety na chatu a podobne. A uz vobec by som ju nepustila von. Bytove macky by som vobec takto neprenasala. Ja mam tiez jednu cicu plachu, da sa pohladit len za specialnych okolnosti, kedy mi moc doveruje. Proste je to tak a musim to respektovat. Zato mam dalsie 4, ktore ani nestiham vyhladkat do sytosti ;-) K clanku - skvele! Placha kocicka (2009-08-08 07:30:28, Nada) Odpovědět Je skvele ze doma sa uz tak socializovala. Bolo ozaj chybou vypustit ju von, ak so dobre pochopila. Nerozumiem vsak uplne co sa stalo - neda sa chytit? No, tak to chce cas a trpezlivost. A poucit sa z toho. Drzim palce. Placha kocicka (2009-08-08 07:31:22, Nada) Odpovědět Ak je to tak, pozicat si odchytovu klietku... (bez názvu) (2006-06-26 16:03:12, lucie) Odpovědět konecne neco uzasneho k zasmani.Opravdu krasny clanek.Jen vic takovych.A skvele je i to,ze kocicky maji takovy domov. Náádhera (2006-06-26 19:25:18, tosca) Odpovědět Balzám pro duši. Díky. Je to nádherně napsané. Ať se vám vyhýbají všechny trable a všech 5 "dětí" dobře prospívá :-))) kouzelné. (2007-01-26 22:27:19, Katja) Odpovědět A kouzelné je i to, jak vstřícně kočky přijímají lidská mláďata. Když byl ještě sestřin Kubík lezoun, stačilo se zeptat:"kde je kočička?" a on šťastně zavřeštěl:"Mňáááá!" V tu ránu se odkudsi přihnala normálně rezervovaná Lady, nechala se chytit oběma dětskýma pracičkama a přitisknout celou vahou kloučka břichem k podlaze. A držela, nikdy se po něm neohnala. mimčo a chlupáči (2007-02-01 14:35:37, Kateřina) Odpovědět čekáme mimčo a chlupáčky máme doma taky 4.Váš článek je zkrátka úžasný:-),moc mě pobavil,potěšil a také pomohl zahnat černé myšlenky,kterými mi straší nepoučené okolí.Děkuji za krásný článek! Pohoda (2008-03-07 15:29:21, Eli) Odpovědět Článek je naprosto úžasný ... moc vám fandím :) kočičky a my (2008-05-23 00:41:53, Marcela) Odpovědět krásně jsem si početla, mívala jsem krásného kocourka , byl to kočičí obr a krasavec , leč mazlit se nechtěl, vždy když ON měl chu´t přišel nasrčil bříško a dovolil nám ho podrbat, pak se otočil a důstojně odkráčel a v jeho očích jsme četli ... To stačí. Nyní mám již rok Kočičku. Má klasické jméno Micka a vládne naší domácnosti. Je pravda mazlivější než Gejbík ale je to kočičí mňaudáma. A s našimi dcerami si taky užije své. Výsledkem bývají honičky po bytě a já se večer těšívám až moje malá chlupatá kráska nakráčí vyskočí si ke mě do pelíšku. Chvíli mi tlapkami dělá masáž břicha ( dcera tomu říká šlapání zelí) , pak se uvelebí a spolu koukáme na Ordinaci v růžové zahradě.... Nádherné (2008-09-19 02:24:06, Kamila) Odpovědět Nádherně napsané,ani nevíte, jak mi mluvíte z duše !Ani já jsem nedala na řeči valné většiny lidí z mého okolí a společně s dvěma kočičkami přivítala na svět naši holčičku.Nedala bych je za nic na světě, byli mi útěchou v těch nejtěžších životních situacích a spolehlivým pohlazením na duši.Perského kocourka Maxe jsem měla už 6 let místo miminka a kočičí plašan, tříbarevná Lucinka, si mě jako malinkaté koťátko našla sama.Nikdy mi nebylo smutno a ti dva co se spolu nadováděli lotrovin....Spávali se mnou v posteli a oba naráz si přišli pro pohlazení a když jsem se už s pupíkem posadila do křesla, oba na mě naskákali a slastně se rozvalovali....a předli...Když se holčička narodila, naprosto samozřejmě ji přijali a nikdy by jí neublížili, nežárlili....všechno bylo jako jedna velká idylka, jen ten kočičí pán Bůh mě asi nemá rád ( i když jsem za svůj život zachránila tolik kočiček ) a teď mám vlastně i pejska - nalezence, tuláčka.Lucinka se mi jednou před rokem na noc nevrátila domů, byla vykastrovaná, ještě měsíce jsem doufala, chodila po polích a větrolamech s malou v nosičce na břiše, hledala a volala.Je to asi 14 dní, co jsem přišla i o Maxíka, bylo mu 9 let a selhaly mu ledviny či srdíčko....tak moc to bolí.S ním už si holčička ( 1,5 roku ) hrála, proháněla ho a častokrát, když se odněkud ozýval ten krásný dětský smích ( přesně jak píšete Vy, tolik vzácný a námi dospělými z malé těměř nevylouditelný ), našla jsem ty dva někde v koutku spolu, jak ho malá zlobí a on ji škádlí tlapičkou.A najednou je u nás smutno, domeček přestal být nějak útulný a pohoda rozpálených kachlových kamen, zimních večerú a dvou rozvalujících se kožíšků je tatam.... Už nikdy žádnou kočičku, zařekla jsem se, všude Maxíka vidím, kde se co pohne, večer nemám pocit, že mám všechny doma, zahnané a v bezpečí....a všude vždycky najdu jeho chlupy z kožíšku a derou se mi slzy do očí, ztratila jsem svého nejlepšího PŘÍTELE. Prý nejlepším lékem je nová kočička .... takže v neděli si pro ni jedeme.....A bude se psát nový příběh, jsem nenapravitelná, dobrovolný kolotoč radostí i trápení, co patří k mému životu s kočkami.......a abych nezapomněla, moje holčička se jmenuje Agátka :-). Přeji Vám šťastný život, musíte být moc hodný člověk. nová kočička (2008-09-19 10:24:21, Alena) Odpovědět Paní Kamilo, z vlastní zkušenosti Vám mohu doporučit, pořidte si co nejdříve nového kočičího kamaráda, a uvidíte jak se Vám uleví na duši. Já jsem to samé prožila, když mi zemřel náš kocourek, měl 9 let a také mu selhali ledviny. Všude jsem ho viděla,slzy tekly proudem,a až jsem si přinesla nového kocourka z útulku, to ze mě všechno spadlo. Velmi se mi ulevilo a v klidu jsem se mohla podívat na fotky, zavzpomínat na lumpárny, které prováděl. Svou lásku jsem začala dávat novému, a od té doby mám už 3 kočičí kožíšky. Myslím, že je to ta nejlepší věc, kteru můžete v dané chvíli udělat. Vemte si novou kočičku. Budu držet palce. Barevná legenda komentářů: maximálně 2 dny staré, maximálně týden staré a starší;aktuálně vybraný komentář

^ zpět k článku