Pokusím se napsat, jak žije moje malá zoo. Myslím, že je nám všem docela dobře – lidem i zvířatům.
Mazulínka okoukala řadu věcí od Berta a přijala to za své. Nejnápadnější je drbání. Stejně jako pes nějak přišla na to, že drbání podél páteře, pod bradou a za ušima je o něco příjemnější než obyčejné hlazení. A když už ochabuji, šťouchá úplně stejně hlavou a naznačuje, že to ještě za moc
nestálo. Nejpřekvapivější a zatím snad ojedinělý je zájem o špinavé ponožky. Bert onošené ponožky miluje a v naší nepořádné rodině je sbírá úplně všude. No a Mazulínka nedávno při jednom ze svých tryskových přeběhů z místnosti do místnosti také držela ponožku a nakonec s ní skončila uprostřed místnosti a dala jí zabrat jako ten pes. Normálně se v tryskokočku mění ve chvíli, kdy zažene nejhorší hlad a na misce zbývají kousky masa. To pak lítá jako blázen a hraje si kouskem masa hokej. Falešné plyšové myšky ji nijak nezaujaly.
Vítací ceremoniál by asi zvládla i sama od sebe, ale také se snaží, seč může. Obvykle nestihne zaujmout první pozici, Berta probouzí už klapnutí zahradní branky, ji asi až klapnutí dveří od bytu. Ale také snaživě nastavuje hlavičku k dotekům a nic nedbá na moje ruce plné nákupů, na parádní kabát, na opravdu důležitá maminčina sdělení.
V jednom se ovšem neshodnou vůbec. Bert nenávidí veškeré ptactvo. Dokáže běhat zahradou křížem krážem do úplného vyčerpání, jen aby zahnal posledního vrabčáka, který sedí na některém plotě. V zimě vyloženě trpí z ptáčků, kteří se slétají na krmítko za oknem. Mazulí má k ptáčkům vztah lovecký. A tak se jí zřetelně nelíbí, že Bert doráží na ptáčky za oknem a evidentně jí je plaší. Co kdyby se některý v té kuchyni přece jen objevil, když už na něj tak dlouho za sklem číhá?
Když se pohybuji po bytě, většinou za mnou chodí. Někdy jen tak ze zvědavosti, to pak s vyplazeným jazýčkem stojí a kouká, co dělám - jestli třeba nemířím do komory nebo do ledničky, kde tuší dobrůtky. Někdy si nastaví hlavičku a chce podrbat. Když se někde zastavím nebo usadím, vybere si nejbližší židli nebo gauč a usne. Po probuzení je často v místnosti sama. To se pak ozve strašně zoufalý mňouk. Okamžitě odpovím podobným způsobem a ona přimaže, ještě na vratkých nohách a ne úplně protažená, ale spokojená.
Když spí ve dne, užívá si labužnicky všech možných a nemožných poloh. V noci mi často chodí spát na krk, ale takovým způsobem, že si někdy doopravdy myslím, že snad ani neodpočívá, ale léčí. Jistě to víte lépe než, já, že se říká, že kočka odhadne nemocný orgán člověka a na něm pak lehá. Mám nemocnou štítnou žlázu a Mazulínka v noci v mimořádně nepohodlné pozici polosedí, polostojí na zadních nohách z jedné strany mého krku a škrábavým „mléčným krokem“ mě škádlí na druhé straně. A vrní a vrní. Inu, je to jisté probuzení uprostřed noci, ale milé.
Moje postel bylo jedno z míst, kde se oba žárlivci chtě nechtě nejvíce sblížili. Nebudu nijak zastírat, že Bert čičinu zprvu nijak moc rád neměl. A hájil si své, jak se dalo. Nejdříve jí nedovolil vstoupit do ložnice. Po čase jí nedovolil vyskočit na postel. Pak se zlobil, když se ke mně (a k němu!) moc přiblížila. Nakonec kapituloval. Když zjistili, že mohou ve své blízkosti nocovat, odehrávaly se zajímavé scény o zabrání lepšího místa u mé hlavy. Bert byl za ta léta zvyklý, že si pro mě chodil, zpravidla k televizi, a šťoucháním hlavou a kňučením tak dlouho otravoval, až jsem poslechla. Zpravidla se to dělo ke konci detektivek, které mám tak ráda. Že by nějak vycítil mé drobné rozrušení a napětí a chtěl mě toho uchránit?
Pak se ale stalo, že mě oba začali do postele nahánět už dobře kolem osmé. A tak jsem ze svých oblíbených detektivek už neměla vůbec nic. Jsem přesvědčená, že to bylo proto, aby nepropásli okamžik O a nemuseli z obavy před tím druhým zůstat potupně ležet v nohách postele. Tahle fáze už je za námi, ale vzpomínám na ni ráda. Takhle mě do postele nenaháněli ani mí nápadníci v mládí.
Občas nevím, jak mám reagovat na to, že mě už kočička zřejmě považuje za plnohodnotného partnera. Dříve ji při společných hrátkách občas cosi popadlo a celou mě pokopala zadníma nožičkama, sevřela předníma a opatrně kousala. Dokud nevytahovala drápky, byla to legrace. Teď už vytahuje veškerou zbroj. Když to dělá, hrozím jí: „Ty jedna pumo vsetínská, počkej, já to povím, že se schováváš u nás.“ Vyvalí oči a diví se, že v tak náramné zábavě odmítám pokračovat. A tak si pokračuje alespoň sama se sebou – s ocáskem. Netuším, jak by se zabavila a co by celé dny dělala, kdyby ocásek nebyl. Nejméně jednou za den spadne z křesla nebo ze židle, když chytá tu mrskající se potvůrku.
Koupila jsem te´d oběma nové granule – aby moc netloustli. Ty psí chutnají oběma, psovi natolik, že by byl schopen sežrat celý pytlík na posezení. Mazulíně doporučili nějakou Purinu, myslím s rybou, ale byl to omyl. Podruhé za dobu, co ji mám, něco odmítla. Poprvé jsem s ní naprosto souhlasila, soused nám dal skoro plný pytel granulí značky Clever (na zahradě mimo město se mu okotila kočka, chodil ji přikrmovat, pak se celá rodinka ztratila). Na tu značku jsem alergická i já, už když to vidím. Dala jsem jí jen na zkoušku tři kousíčky, jak se bude tvářit. Tvářila se jednoznačně.
Myslím si, že je kočička u nás spokojená. Někdy přemýšlím, jestli by byla raději sama (bez psa), nebo ještě s jednou kočkou. Ale to jsou jen úvahy, teď je stav daný a musí zůstat neměnný, i když se občas o nějakém kočičím nebo psím ubožátku dozvím.
Vymazlená Mazlenka je bývalou chovankyní paní Richterové, která se v Olomouci stará o opuštěné kočky. Chcete také takového mazlíka? Domluvte si návštěvu v útulku na tel. 777249850 nebo na
emailu.
Související články: