Na konci loňského roku zde byl zveřejněn můj text o kočičce Mazulí. Mimo jiné se čtenář mohl dozvědět, jak ta malá šelmička při našem vzájemném kočkování občas překročí meze a pořádně mě podrápe. Já sama těm malým rankám nevěnuji valnou pozornost, jen dcera se občas směje - prý vypadám jak feťák v pokročilém stádiu, který už má rozpíchané celé paže a hledá si žilky i na hřbetech rukou.
Moje povolání mi přináší i nevšední zážitky - od posezení s ministry až po prošťourávání černých skládek. Pokud se program dozvím včas, snažím se zvolit vhodné oblečení. Ten předvánoční den jsem byla vystrojená do terénu.
Manžel mi zavolal, prý jestli nechci jet do Brna. Jistěže jsem chtěla a už jsem se také viděla v nějakém zahradním centru mezi stovkami rozkvetlých bramboříků. Ale plán byl jiný, měla jsem nakoupit manželovy dárky pro děti. Dcera měla konkrétní přání, parfém známé značky.
Při vstupu do parfumerie jsem se plně soustředila na správnou výslovnost názvu žádané vodičky. Až tváří v tvář prodavačce jsem se trošičku
lekla. Ona, žena v mém věku, načesaná, nalíčená, perfektně oblečená, s pěstěnýma rukama. Já ve staré bundě, džínách, pohorkách a s poznámkou o kadeřníkovi v notýsku až na zítřejší den. Když jsem slyšela ceny za malou lahvičku, ještě menší i úplně malinkou, lekla jsem se podruhé. Prodavačka to pochopitelně vnímala.
Potřetí jsem se nelekla já, ale žena za pultem. To když uviděla moje ruce. Evidentně mě odepsala úplně. Usmála jsem se, zaplatila prostřední balení a odešla jako dáma.
Shodou okolností jsem v ty dny právě znovu četla jednu z knih Jamese Herriota, právě tu, kde je i povídka o starém muži žijícím ve stanu jen se svou milovanou kočičkou Emily, který se ale cítí být mnohem bohatší a šťastnější než jeho zámožný bratr.
V duchu jsem si vybavila poslední slova povídky – "Ale on nemá Emily!" Cítila jsem to přesně tak, stačila jen malá záměna – "Ale ona nemá Mazulí!"
Související články: