Pozorovala jsem ji několik měsíců, jak na sousedním dvoře hledá něco k jídlu a moc jsem si přála, aby začala chodit k nám. Sice velmi opatrně, ale nakonec se odvážila. Hubená želvovinová kočička nás pak navštěvovala celé tři roky. Nikdy se nenechala pohladit ani nás k sobě nepustila blíž.
S příchodem kocourka Seba náš dvůr osiřel. Kocourek dvůr adoptoval a nikoho tam nepustil. Želví se vrátila až s jeho odchodem do nového domova. A byla to úplně jiná kočička. Vítala nás zdviženým ocáskem a mňoukáním. Vrhala se nám pod ruce, když jsme dávali jídlo do misek, a už první den se nechala i pohladit. A protože byla jako už tolikrát předtím březí a vypadala na umření, riskli jsme to a bránící se maminu jsme lapili a dali do karantény. Na kastraci bylo pozdě a navíc hrozilo, že kočička narkózu neustoj, a tak se jí na konci dubna narodila 4 koťátka. Přežilo jen jedno, to nejsilnější. Ale protože byla neuvěřitelně spokojená a náležitě opečovávaná, tak Želví ještě přijala tři opuštěná koťátka a vše si vynahradila.
Želví po kastraci
Po půl roce mi jednou dovolila pohladit ji na hlavičce. Jinak byla neustále ve střehu a vítala mě syčením a sekáním. Zase to byla ta stará známá kočka. Sice o něco kulatější a chlupatější, ale povahově stejná. Při každém krmení na mě z kukaně koukala nevraživým pohledem. Ještě že měla neustále jazyk venku. To její vzhled zlé čarodějnice trochu mírnilo a bylo to vlastně úsměvné. A hlavně jsem věděla, že má v tlamce jen tři zoubky, a tak by případné rány z boje nemusely být tak hrozné. Jak čas běžel, měnil se i postoj Želvíska ke mně. Už jsem ji mohla občas pohladit a neustále se to zlepšovalo.
Na umísťovací výstavě byla snad devětkrát a nikdy se neumístila. Měla však dar zapůsobit na lidi. Na té poslední byla její klec často v obležení a dokonce měla i spousty nabídek na nový domov. Hodně lidí jí chtělo z lítosti pomoci a rádi by si ji vzali domů. Jen jim zpočátku nedocházelo, že lítost je to poslední, co tahle kočka potřebuje. Ale na druhou stranu je musím pochválit, že všichni do jednoho pochopili, co se jim snažím vysvětlit a od adopce ustoupili. Mně to nevadilo, protože Želvísek mi doma vůbec nevadil a mít plný dům takových zvířátek, jsem ten nejšťastnější človíček.
Želví v novém domově
Jediným důvodem, proč jsem Želví na výstavy brala, byl ten, že tohle zvíře s ponurým pohledem a neustále čouhajícím jazykem prostě potřebovalo víc mazlení a lásky, než jsem jí mohla nabídnout já. Po každé neúspěšné výstavě se domů vracelo ochočenější a mazlivější zvířátko. Co výstava to krok dopředu. Želví prostě s každou výstavou rostla co do odvahy, tak i důvěry k lidem. Zatímco některá zvířata výstavy vyloženě protrpí (třeba kocour Adam), tak na tuhle bábinku to mělo opačný účinek. A já jsem ráda, že to všechno mělo takový úspěch. Protože když si vzpomenu na první odlovy kvůli veterině nebo výstavě, kdy Želvísek doslova naříkal strachy, je mi ještě teď ouzko. Ale nakonec se zadařilo a největší úspěch, i když nečekaný, se dostavil. Želvísek našel 19.4.2009 na umísťovací výstavě ve Chvalské tvrzi nový domov. To si to ke kleci přišupajdil manželský pár s dětmi a po rodinné radě bylo rozhodnuto. Slovo dalo slovo, protokol byl sepsán, kočička přetransportována do přenosky a já jsem najednou zjistila, že mi tohle zpočátku neuvěřitelně plaché a nedůvěřivé zvířátko bude strašně chybět. A že by mi vůbec nevadilo, kdyby se vůbec neumístila a kdyby po mně zase chmátla to svou rychlou tlapkou a těma třema posledníma zoubkama. Kdyby mi s nedůvěrou sobě vlastní nejdříve očuchala ruku a pak mi laskavě dovolila jí hlaďánkovat. Na druhou stranu je však úžasné, že skoro jedenáctiletá kočka nepříliš atraktivního vzhledu a né zrovna přemazlivá, našla domov v super rodině s ještě starší kočičkou, které bude dělat společnici.
Zprávy z nového domova:
21.4.2009
Želví je zatím plachá, ale už se občas nechá pohladit a baští. Většinu dne je zalezlá pod postelí, ale v noci, nebo když jsou doma jen děti, tak vylézá.Na záchod chodí jako Číča, takže v pohodě. Necháváme ji v klidu, až se okouká a zjistí, že jí nic nehrozí, tak doufáme vyleze. Uplácím ji tím, že ji na noc dávám pod tu postel smetanu - jakmile zhasneme, slyšíme mlaskání, jak si pochutnává. Minulou noc spala střídavě pod naší postelí, v posteli naší dcery a ve skříni.Takže už to střídá, tak snad to bude v poho. Nijak na ni nechceme tlačit, je to starší paní, tak ať si to rozhoduje sama, co chce a co ne.
7.5.2009
Želvísek, žije v noci, sem tam se ve dne projde po bytě. Bašťí, bumbá a se záchůdkem taky nemá problémy. Vegetí u nás pod postelí a Šíša jí přemlouvá, aby vylezla a šla si hrát.Což Želva přijímá jen v noci. Už si ode mě a Lucky vzala taveňák, ale jinak ještě váhá. Nijak ji nenutíme, čekáme, že jednou přijde.Už si minule ráno sedla na parapet a koukala z okna a vůbec jí nevadilo, že sedím vedle ní u televize a snídám. Nemluvila jsem na ni ani k ní nešla, čekám, až se rozhodne, a myslím, že to už nebude dlouho trvat. Mějte se krásně a držte nám palce. Jen co vyleze na dýl, budou fotečky.
Želví lenoší
2.7.2009
Želvince trochu déle trvalo, než s náma začla kamarádit, ale když začla, tak pořádně. Daří se jí dobře, je to mazlivka a už k nám normálně chodí a nechá se pohladit, a když s jí něco nelíbí, nebo nás má dost, tak si zaleze do svého útočiště, pod naší postel. Zvykla si, že tam za ní nikdo nechodí a teď už tam ani nikoho nepustí. Zabrala si tam polštářek, který nám spad pod postel a teď už je její.
22.8.2009
Dobrý den.
Jak se máte
?
U nás je docela velká novinka, Želvínka už docela bez problémů cestuje po bytě a kdykoli si sednu je u mě. Dokonce už mi i leze na klín. Je to hroznej mazel, pořád chodí a chce se hladit, nebo se o mě aspoň opírá zádama a spí. Od ostatních členů rodiny se nechává pohladit, ale na mě se už stává nějak závislá-). Baští v pohodě a nemá žádné zdravotní problémy. Už jí dokonce přechází i ten strach z rychlých pohybů.
Tak se mějte hezky a až uděláme nějaký fotky, zase,Vám je pošleme.
Jana Moravcová a spol.
Související odkazy:
- Želví, fotografie z nového domova
Související odkazy: