Je to přes 5 let od Jeho příchodu - přivezli jsme si ten poklad na Dušičky, a rozšířili tak stávající kočičí smečku. Řeč bude o Mikešovi, ale jmen už za ty roky dostal více, trošku se to stydím přiznat, dokonce i od mé rodiny: Tučňák (viz foto), Vampír (živý důkaz evoluce, že kočky mají společné kořeny se šavlozubými tygry), Šplouchající sádlo (absolutní nesmysl, že jenom trošku robustní a dobře stavěný) a Stonožka (což si nedokážu vysvětlit!).
Už jsem psala, jak se dobře aklimatizoval, naučil se žít, běhat a dovádět po třech tlapkách, dokonce byl nejrychlejší člen smečky! Po amputaci levé přední nohy ta pravá noha zesílila, má v ní ohromnou sílu a také drápy nahánějí strach. Mikeš je celkem normální kocour, až na ty zuby, strašnou závislost na páníčcích a jídle a neskutečně silnému hlasu. Legrační je, že se u něj rozvinul syndrom jedináčka, ačkoliv žije s dalšími 3 kočkami a 2 psy: tohle je moje, tohle taky a všichni jste tu pro mě (týká se lidí, koček i psů)! Jakmile něco chce, začne hulákat, skutečně hulákat tak, že je slyšet přes 2 zahrady, a nepřestane, dokud se mu nedostane pozornosti. Dokonce hlučně i spí – leží na zádech, zadní nohy natažené dozadu, přední tlapku vzhůru, zakloněná hlava a z pootevřené tlamy s čouhajícími řezáky vychází povzdechy, hekání a chrápání. Mikeš vlastně pořád pomňoukává, vydává takové zvuky jako mhmmm, hmmm, vrrr anebo prostě vrní. Je to velmi přátelský kocour, ale vzhledem k předchozím zkušenostem je k cizím lidem obezřetný (jakmile si ovšem návštěva sedne, uvelebí se na klíně, heká, vrní a vyžaduje nepřetržité hlazení a komunikaci).
Jediná věc, která mně skutečně dělá u Mikeše starost, je jeho neskutečný apetit. Je ochoten jíst v kteroukoliv denní či noční dobu, sedět před lednicí a ječet na ni, jeho finta se zalehnutím vlastní misky a vyžráním nejprve misek ostatních koček klade zvýšené nároky na logistiku krmení a jeho vynalézavost v loupení je ohromující. Když měl chřipku, zhubl, pak se držel na 5 kg, ale je to dost náročné na moje nervy. Upřímně: teď už je zase na 6 kg :-(.
Vlastně máme doma spousty koček (fyzicky 4), ale jinak: Mistra světa v rychlém zalehnutí na gauč (Mikeš), Neviditelnou kočku (Sušenka, která si myslí, že když zavře své jediné oko, není vidět), Vítací komando (Sušenka a Otík sedící v hale na schodech a rozmlouvající s příchozím), Vrchního kontrolora (Otík musí zkontrolovat páníčkův kufr, všechny dokumenty a noviny a vyžaduje komentář, hlavně jestli dnes pracoval), Hlavního nerva (Julie, která je poněkud nevrlá a útočná) a spousty dalších :-). Myslím, že naši sousedé vlastně netuší, kolik těch koček je, protože je sice voláváme jejich jmény, ale samozřejmě je doprovázíme lichotkami, na které jsou zvyklé, například Mikeš je nejkrásnější černobílý kocour na světě a okolí, Sušenka je dlouhosrstá krasavice nesmírná, Julie půvabná zelenooká štíhlá holubička a Otíkovi lichotíme elegánem pruhovaným přivandrovaným. Můj partner si s češtinou moc neporozuměl (normálně na ně mluví německy, takže naše kočky zřejmě rozumí i německy), české volání většinou vychází na způsob: „Kočkované, honem pojď, to jídlo moc, hopi hopi, kočková, kočkové… Krasavica moja, rychle ty, Sušinkylili, Otííííkili, Sušenkovaná, Míííkši muj!“ Spíš je to vyvolávání jak na tureckém trhu, ale kočky moc dobře vědí, že bude hostina, protože páníček jim opravdu dopřává a během procesu hltání těch nevděčníků probíhají další pozoruhodná lingvistická cvičení. Korekce: Páníček říká, že ho nemilují kvůli vydávání jídla, ale kvůli jeho charakteru! A prý jim nedávám moc jídla. Chápejte – tohle jsem psala jasně pod nátlakem!
Mikeš je opravdu mazaný – pokud se nenacpe k prasknutí a proleze kočkodírou v plotě – běží k sousedům (mým rodičům) a předvádí úplně vyhladovělého kocourka. Už jsme se ale poučili, takže tam přes úpěnlivou snahu nedostane nic, tedy běží zpátky a zkouší, jestli jsme nezapomněli, že zde už svůj příděl dostal :-).
Přes svůj handicap s chybějící ťapkou, náchylnost na zánět průdušek a rozežranost, kterou musíme alespoň částečně kontrolovat, jsme moc rádi, že Mikeš je šťastný a veselý kocour, který nám dal důvěru a vzájemně se těšíme ze své společnosti. Dokonce i ve 4 hodiny ráno, kdy na něj přijdou smutky, je „citově vyprahlý“ a chce se mazlit – asi jako kdybyste si do postele pozvali rozdováděný buldozer.
Takže je mně líto, ale vám všem musím oznámit, že nejkrásnější (místy nádherný), nejbystřejší a nejmilovanější černobílý kocour bydlí u mě – zkuste se s tím nějak vyrovnat :-).
Související odkazy:
Související články: