Vyděšení chataři, nekočkaři, tu o víkendech tohohle na návštěvu zacházejícího kocoura krmili a kocour teď vypadal příšerně, tak hledali pomoc. Splnili pokyny do puntíku, vydrželi, než jsme se z logopedie na Dobříši, přes Beroun pro přepravku, dokodrcali za tmy až k nim. Kocoura vlákali dovnitř a přiklopili košíkem na prádlo.
Poloplachého zrzavce jsme s pocitem, že je to o dost lepší než katastrofické, zlehka prohlédli a přesunuli do přepravky. Dobře mu nebylo, ale pod opuchlými víčky probleskovalo, snad dokonce neporaněné, oko. Na první pohled měl oteklou tvář, ale mátlo mne, že nemůžu najít žádný ten malý strup, pod kterým se najde okrouhlá dírka, ze které se vyvalí kvantum žlutého hnisu, a vrcholně naštvané kočce se uleví. Prostě podpis špičáku druhého kocoura.
Na zlomeninu to nevypadalo, další variantou byly zuby, ale ty „na živo“ fakt kontrolovat nebudu. Z poloplachého kocoura se stal kocour vrcholně znechucený. Ztratil svobodu a získal dávku depotních antibiotik a termín na kastraci. Při pokusu o kontrolu mi proběhal nejvyšší poličky (kam se schovávají křehké věci před dětmi). Tím ztratil naši důvěru a Zlokočka Zdická mu přenechala klec.
Kastrační výjezd na veterinu - Žižka v levé přenosce
Po antibiotikách se jeho stav velmi rychle lepšil. V narkóze při kastraci nenašla veterinářka žádný absces, zato odhalila zdroj oteklého oka. Zub Žižkova protivníka vjel zevnitř pod víčko a způsobil tam dost nehezkou ránu, ne na oku, ale na víčku zevnitř. S pokrytím depotními antibiotiky se rána rychle vyhojila a ze Žižky byl normální kocour dvouoký. V kleci se mu nelíbilo, moc nebaštil, shodil na váze - omezení svobody mu očividně nesvědčilo.
Zavezli jsme ho zpět do chatové osady, jak bylo s jeho krmiči domluveno. Vyrazil z přenosky, popoběhl, na cestičce na kraji pole se zastavil, znechuceně po nás šlehl okem, zašvihal ocasem a zmizel v poli. A já doufala, že už ho neuvidím.
To bylo pondělí. V sobotu mu přijeli jeho chataři a kromě pohublosti na něm neshledali žádných závad - kocour je uvítal a naládoval se. Jenže snad hned druhý den zas telefon, kocour nestoupá na nohu. Následovala další otočka na Svárovskou Lípu.
Kocour byl znovu lapen v chatě a prohlédnut. Jeho chataři byli zděšení, že je noha zlomená, ale nic tomu nenapovídalo. Oteklá, pohmožděná, ale bez prokousnutí a kocour očividně zase po rvačce. Když jsme ho pustili z ruky, zhnuseně poodběhl, ale už po čtyřech, na nohu došlapoval. Mohl by dostat léky proti otoku a bolesti, ale znamenalo by to cestu na veterinu, event. zas pobyt v kleci, a to by mu moc neprospělo. Dát mu léky a pustit ho jsme se báli, noha by ho přestala bolet, on by jí zatěžoval a nejspíš by si šel dát další kolo boje. Dohodli jsme se, že chataři budou volat SOS, pokud se stav nebude lepšit.
Tehdy jsem Žižku viděla naposledy. A už je to docela dlouho. Doufám jen, že z něj testosteron brzy vyprchá a další kola kocouřích bitev se obejdou bez něj. A bez mé následné účasti. S chataři, které adoptoval, jsme probrali boudičku na zimu, možnosti krmení a napájení… Místo je to hezké a celkem daleko od hlavní silnice, může tam spokojeně žít. Tak doufám, že místo toho nebude pobývat v kleci v depozitu jen proto, že se zase porve.