Před časem jsem psala krátký článeček o příchodu kočičky Pihy k nám do depozita. Teď, po téměř čtyřech měsících od jejího příchodu na hájenku, ji tu představuji znovu. Dnes je její „velký den“, byla totiž „vypuštěna“ ze své malé klícky a přestěhována do pohodlí depozita u Jany. S ní se přesídlila i Michaelka, nádherná tříbarevka, stejné štěstí bohužel neměla malá Klárka.

Tím se vyprázdnilo a zrušilo naše provizorní „poúrazové oddělení“, přesněji řečeno nadlimitní a nepovolená klec v předsíni. Piha se spokojeně courá po bytě a objevuje škrabadla, schovávačky a misky s dobrotami, Michaelka okukuje, co se vaří na sporáku, či vylehává na topení. Ale co tomu předcházelo, co přivedlo ty číči na „marodku“?

Piha

U Pihy se asi už nikdy nedovíme, jak ke svému úrazu přišla, nejspíš si ale tlapku někde skřípla. Vytáhli ji z pod auta v klinicky dost děsném stavu a s packou, na níž chyběly prsty a zbytek byl zralý na amputaci. Packa ano, ovšem kočka „zralá“ nebyla, s doktory jsme se shodli, že by narkózu nevydržela.

Následovala antibiotika, infuze, nekonečné převazy a enzymatická mast. Pize zůstaly zachovány dva prsty s polštářky, takže má na co došlapovat, zkrátit (amputovat až nahoře) nohu by tedy nebylo nezbytně nutné, ale kočičce chyběl podstatný kus kůže (až ke kloubu) a vše bylo „shnilé“.

Tou dobou mě maličká, drobná číča opravdu nemilovala, ale věčné převazy, mast a silikonové stelivo udělaly zázrak, tlapka se pomalu začala hojit. Výměnou za kousek kuřete si Piha nechala nožku ošetřovat, vyváděla jen tehdy, když to opravdu moc bolelo a nikdy nekousala, na injekce antibiotik nereagovala vůbec.

Srst jí postupně dorostla a kondice se vylepšila, ačkoliv měla kvůli zranění omezený pohyb na jednu klec s balkonkem. Trvalo to měsíce, ale teď už kočičce zbývá nedohojené místo o velikosti menší než centimetr čtvereční a doufám, že s pečlivým ošetřováním Jany a její dcery se zacelí i ten malý chybějící kousek a čilá a zvědavá Piha bude moci začít hledat nový domov.

Zpočátku je vždycky trošku opatrná, bojí se, aby se ji nešli lidé hned „vrtat do packy“. Po „ulovení“ se ale mazlí a je velmi přátelská. Ostatní kočky má moc ráda a vždy chce spinkat se svými spolubydlícími v klubíčku. Je zvědavá, čilá, velice hravá, její malý obličejík s pihou krásy je všudypřítomný. Zůstane vždy drobná, je na svůj věk opravdu maličká, nikdo by v ní už ale nehledal to utýrané kotě, vytažené z pod auta.

Klárka

Klárku někdo vyhodil ve dvoře statku a její zranění (zlomená noha) vzniklo zřejmě tím nejjednodušším způsobem, prostě jí kdosi nakopl. Zranění bylo už několik dnů staré, když k nám přišla, a tak jsme jí zlomeninu nechali hřebovat v nejkratším možném termínu.

Během tří dnů po operaci se u ní objevily příznaky calicivirosy a přestože první průběh přežila, nemoc jí poznamenala vnitřní orgány a selhávání jater a ledvin nebylo možné zastavit.

Marně přemýšlím, jestli narkóza ji oslabila (calicivirosa má inkubační dobu dva týdny…), přemítám nad zbytečnou prací doktorů i „útulkovými“ penězi a stejně vím, že bych zase řekla operovat. Zlomenina se musí totiž napravit co nejdříve, dokud to jde, dokud může dobře srůst, a Klárka se svou zlomenou nožkou běhala venku už několik dnů.

Klárčin stav se postupně zhoršoval, a tak jednoho dne přišla Piha o kamarádku.

Michaelka

Michaelka je klasickou ukázkou toho, jak kočky nepotřebují sítě v oknech. Vypadla z okna, jak jinak. Výsledek? Zlomené obě přední nohy. Na veterinu jí přinesli utratit její majitelé. Prý už jim spadl i kocour, ten se ale naštěstí zabil rovnou a netrápil se… No, jsem ráda, že jsme se v čekárně nepotkali. Být to jiný veterinář, kočka už nemusela žít.

Michaelka tedy cestovala se mnou na hájenku, následovalo žhavení telefonů a domlouvání termínu operace. Michaelka trpělivě ležela, neschopná se opřít ani o jednu ze dvou předních pacek a naštěstí se nechala krmit, a tak alespoň zvládla něco zbaštit. V pondělí ráno jsme se snímkem z původní veteriny spolu vyrazily na kliniku, kde Michaelka absolvovala další rentgeny a pak operaci kostí. Místo původních majitelů tak několikatisícovou operaci zaplatil útulek a to milé a trpělivé stvoření s překrásnýma očima se mohlo začít uzdravovat.

Michaelka

Michaelka absolvovala povinný „pohybový klid“ v klícce coby společnice malé Pihy. Teď má v jedné pacce hřeb, za týden jdeme na rentgen. Její přední packy už nikdy nebudou tak elegantní a její chůze tak ladná jako kdysi. Ještě ji čeká vyndání hřebu, až kost úplně sroste. Může ale chodit i běhat, může se mýt (úspěchem bylo pro ni už jen to, že u misky s jídlem nemusela ležet), teď před mýma očima vyskočila metr vysoko na skříňku, protože se prý na ní lépe spí… Největší trauma měla z toho, že nemůže normálně použít kočičí toaletu, je totiž velmi čistotná.

Michaelka je mírná, klidnější kočička, zvyklá na byt. Je to kočka „kuchyňská“, jak tu za tu chvíli prokázala, buď okouní u sporáku, nebo leží na mikrovlnce. Posledním oblíbeným místem je topení, Jana je má totiž „vychytaná“ pro kočky. Topení je obložené dřevem a nad ním je do dřeva zasazená mřížka, kudy jde teplo nahoru. Vždy se najde někdo, kdo ochotně mřížku „zašpuntuje“ svým kožichem.

Michaelka ovšem leží jako lady a obě zlámané tlapky natáhne před sebe a blaženě je nahřívá. Je milá, vlídná, vždy vstřícná pohlazení, má krásný tříbarevný kožíšek a zářivé, velké, zlaté oči. Nebude to snad už trvat dlouho a i ona bude potřebovat nový domov. Nemáte doma ještě jedno místečko?

Závěrem

Zraněné číči jsou zaléčené, přestěhované do pohodlného depozita a člověku to připadá jako idylka. Koukám na Pihu, jak prohání bambuli pod škrabadlem a vytěsňuju z hlavy, že marodkové klece se zase plní (poslední je kocourek s poraněním na hlavě), že v pondělí musím zaplatit téměř čtyři tisíce za operaci fenky Lucinky (řada nádorů na mléčné liště) a nevím z čeho, že tihle „průšviháři“ vždycky nabourají rozpočet, „zasedací pořádek“ koček i naše obranné mechanismy, že na Michaelku trpím víc, než je zdrávo a ona přesto musí dál.

Michaelka

A jen doufám, že se už nikdy v životě nestane, aby spadla z okna. Ne, kočka se nepoučí. Poučení musíme být my, dřív, než se stane. Vycházet z malérů a tragédií jiných lidí a koček, ne čekat, až sletí ta naše, úžasně chytrá, šikovná, jen bohužel ne nerozbitná micinka. Tolik koček chodí bez maléru roky po balkonu, po parapetu.. Pak se jednou holub přiblíží víc než obvykle či čmelák proletí místností a…

Pořídit si kočku není rozhodnutí na měsíc a nemělo by trvat pár vteřin. A tak vás jménem Michaelky i dalších prosím, vydržte raději ještě chvíli bez zvířátka, našetřete či obětujte trochu času a zajistěte alespoň ta okna, kterými obvykle větráte. My všichni z útulku vás o tohle prosíme. Neradi ty kočky zachraňujeme, pipláme a vychováváme pro smrt.

Související články:

• Piha pihovatá