Hexi u okna

Moje paní je ale ženská od hlavy k patě, tak nám to spolu funguje. Jsem hodně rozumný, tak snesu, když občas přinese domů nějaké to kotě. Ale disciplína musí být, to sami uznáte. Já musím být první u misky, já se musím jako první ráno pomazlit, jenom já můžu ležet paní na klíně. Já poslouchám její instrukce a hlídám, aby je ta drobotina dodržovala. Je sice pravda, že některá koťata znají spoustu lišáren a zlobení, které mě zaujmou, ale jen na chvilku. Pak si uvědomím, že už nejsem ve věku, abych shazoval věci, hrabal se v květináči nebo šplhal po záclonách. Jsem přece zodpovědný za všechny čtyřnožce v této domácnosti.

Už jsem se několikrát stěhoval, tak mám přehled, jak to ve světě chodí. Moje paní byla dvakrát v nemocnici, tak jsem poznal zase jiné lidi. Jednoho staršího pána, se kterým jsem si, kupodivu, porozuměl na první pohled. A jednu krásnou mladou dívku, která to s kocoury fakt uměla. Taky jich měla doma aspoň deset. Ale domov je jenom jeden, tak jsem rád, že je moje paní zase zdravá a může být se mnou.

Občas uvažuji, že začnu psát své memoáry. Nevím, jestli není ještě brzy, protože mám před sebou ještě hodně let. Jenže každý den se toho děje tolik, že mám strach, že na některé důležité věci zapomenu. Třeba jak jsem byl nemocný, třásl se horečkou a myslel si, že vypustím duši. Pan doktor mi předepsal roztok, po kterém mi slezly všechny chlupy na krku. Je fakt, že jsme to s mou paní ještě moc neuměli. Já sebou mlel tak, že polovina tekutiny ztékala všude kolem, jen ne do pusy. No, nebyla nic moc. Potom jsem byl najednou zdravý, ale s holou kůží jako nějaká žába. Naštěstí jsme tehdy žili sami, tak mě nevidělo žádné kotě nebo kočka, to bych úplně ztratil autoritu. Teď už zase srst mám a řekl bych, že ještě lepší.

Hexi ve vycházkovém

Nebo jak jsme spolu chodili ven. Já, elegantní černý kocour, ozdobený červenými koženým vodítkem a moje paní v modrých džínách. Ideální kombinace. Okolních psů jsem si vůbec nevšímal, v žádném případě se jich nebál a nelezl před nimi pod křoví. Zajímaly mě hlavně všechny ty neznámé pachy kolem. Později, když jsem nedopatřením spadl z parapetu v 1. patře dolů, jsem se cítil jako ve svém. Teď už ale z parapetu neskáču. Ne, že bych se bál, ale nechci to naučit koťata. Nemusí taky vědět všechno. Rád tam sedím a sluním se. A je tam ohrádka, takže nespadnu ani náhodou.

Vidíte, jaký mám pestrý život. Až to jednou všechno sepíšu, dám vám vědět. Jo, a až si jednou budete vybírat kotě, tak pamatujte, že ti obyčejní jsou vždycky největší a nejlepší. Jako já.

Související články:

• Jak chudé kotě ke štěstí přišlo