Já a manžel bydlíme s dcerou jen přes ulici a máme také své kočičky. Po dobu dceřiny dovolené rozlučujeme naše manželství od stolu a od lože a já se stěhuji k dceři, aby její kočinky nebyly tak samotinké :-).
Většinou nám to všem jde k duhu až na loňské horké léto, kdy jsem se zase na týden stala "hlídací".
Na to ráno nikdy nezapomenu.
Vstala jsem do krásného dne, ale v rozpáleném paneláku však bylo k zalknutí. Naplnila jsem všem třem kočičkám misky a neodolala jsem pokušení udělat pořádný průvan a otevřela okna dokořán. Na sítě, které dcera při větrání pečlivě nalepuje, jsem nikdy nenarazila, a tak jsem si řekla, že za tu chvilku se nemůže nic stát!!!
Vždyť kočky baštěj jako o závod a i jim se bude celý den lépe vegetit v alespoň trochu zchlazeném bytě!
Kočky baštěj jako o závod...
Čistila jsem si v koupelně zuby a jedním okem sledovala, jak kočinky chladným vzduchem ožily a vesele se honěj a dováděj. Najednou jsem uslyšela podivný zvuk, jakoby škrábnutí o plech. Hned mi hlavou proběhla myšlenka, že to byly drápky o parapet a už jsem běžela do ložnice!
Od okna se vracel jakoby udivený Čenda, ale Prcka jsem neviděla. Hned jsem se vyklonila z okna, ale ani před domem jsem ho neviděla! Trochu jsem se uklidnila a šla ho hledat po bytě...
Ani ve skříních, ani v pohovce a ani jinde v jeho oblíbených skrýších nebyl. Všechno mi to došlo! Jak se s Čendou honili a nebyli zvyklí na otevřené okno (před oknem je psací stůl), prostě to Prcek neubrzdil a vypadl z okna!
Běžela jsem tedy před dům, hledala volala, ale nic. Zavolal jsem do práce, že si beru dovolenou, zavolala jsem i manžela, který se mnou chvíli kolem brouzdal a volal. Když mne však potěšil proslovem, že Prcek může být už bůhví kde a zraněný, poslala jsem ho do pr….áce :-/.
Prcek na něj nebyl zvyklý a k němu by stejně nepřišel. Po několika hodinách lítání mezi bytem a venkem jsem začala doslova hysterčit. Brečet, litovat kocoura, litovat sebe a zároveň si nadávat :-(((.
Teprve kolem poledne jsem při volání zaslechla slabounké mňouknutí.
Až u země jsou v domě díry asi 20 na 60 cm, ani sama nevím k čemu. Ke každé jsem si klekla a jaká byla moje radost, když jsem v jedné z nich viděla vyvalené kočičí očička. Prcek vidět nebyl, neb je černý a černoch v tunelu prý také není vidět :-). Nevěděla jsem, jak hluboká ta díra je a kam vede.Měla jsem strach, aby vyděšený Prcek někam nezalezl nebo nespadl, odkud bych ho nemusela umět vytáhnout.
Proto jsem mu nejdříve dala opatrně očichat mou ruku. Pak jsem ho opatrně vytáhla ven. Zraněný nebyl (spadl "jen" z prvního patra). Nevím kdo byl v té chvíli šťastnější :o)
Happy end :)
Prcek se ke mne doslova přilepil - takovou lásku zažíváme jen jednou za rok při očkování u veterináře - a já si ho šťastně nesla domů. Jeho chlapská nevděčnost se projevila ještě přede dveřmi bytu :-/, kdy chtěl mermomocí z náruče a domů již vkročil po svých.
Ani já nebudu zapírat, že jsme šťastné shledání oslavili spánkem v posteli. Proč taky ne! Člověk v ní zažil již nejednu šťastnou chvilku a naše kočinky k povalování v posteli také nemusíme přemlouvat :o).