Vařím přesnídávky, vařím kuře a srovnávám. A nadávám. A už nevím, jak to lidem vysvětlit. Tak snad to srovnávání bude někomu platné, až bude potřebovat argumenty. Na staré téma, bohužel stále aktuální. Příliš brzy odstavená koťata.
Vařím hruškové přesnídávky pro mimino a kuře pro koťata. Pro další koťata odstavená příliš brzy a odložená kdesi v krabici. Záměrně teď pominu to, že někdo není schopen či ochoten vykastrovat matku kočku. I tu sprostotu, že svou odpovědnost umístěním nechtěňat do krabice a vyvezením kamsi nahrne na někoho jiného. A ještě se při tom necítí provinile, dal jim přeci šanci. Budiž.
Ale proč tak malá? Proč je těm prckům pět, šest týdnů? Vždyť je stejně chce vyhodit, tak proč nemohou jít z domu až samostatná? Jejich kočka matka jen dříve přijde o své děti a pospíší si je nahradit dalším vrhem. Oblíbený argument o roztomilosti pro zájemce vyhozením v krabici odpadá. A když slyším ono časté "oni už papají sami", mám chuť ječet.
Třičtvrtěroční či roční dítě už také papá samo. Ba i na nočník se možná snaží chodit (když jsme byli malí my, bylo to běžné, u mého dítěte můžu být ráda, že to zvládlo podstatně později). Tedy dobrá, nezasvěcený návštěvník vidí batole s bryndáčkem, polykající lžičky kaše. A koťata, která se cpou u mističky mámě do jídla. Stejně jako to batole, i ony jen ochutnávají, i ony se dopijí mlékem od mámy. A nenechte se mýlit, i ta lidská maminka, která tak staré dítě už nekojí, mu dává sunárek, nutrilónek, bebu.. prostě mléko upravené pro potřebu kojence, nikoliv surové kravské mléko, a dává mu je obvykle z lahve s dudlíkem.
Představte si batole, ponechané den v bezpečné místnosti o samotě s dostatkem jídla na talířkách, mističkách či v hrnečku, s nočníčkem, hračkami. Co večer po návratu najdete? Pravděpodobně apokalypsu. Polonajedené, polonapité dítě s obličejem, rukama i oblečením ulepeným a umáčeným v lepším případě jen od jídla a pití, prochladlé a spící někde na podlaze, kde se ubrečelo do spánku z pocitu opuštěnosti. V lepším případě přeplněný, v horším zvrhnutý nočník. To, že by v průběhu doby potřebovalo na velkou, celé situaci dává další rozměr. Nechutná a smutná představa. A to nemluvím o tom, že by takový "pokus" trval déle, připravená strava obsahovala třeba pálivou papriku nebo párky, že by ono batole dostalo průjem. Nebo jen rýmu.
Stejně nechutná připadají našim dospělým kočkám malá koťata, nemající matku a vrhající se ke všemu, co jí připomíná. Přesně poznám na příchozích koťatech, zda byla čerstvě odstavena od matky či zda jí nemají delší dobu. Žádné vykoupání a vyčesání nenahradí umytí mámy kočky. Z roztomilých klubíček jsou během dvou dnů ošklivá umolousaná stvoření. Do mističky s jídlem se vřítí i předníma nohama, mlékem si promáčí srst tlamky, krku i prsou, pro koťata se nedělají bryndáky. Koťata se teprve začínají mýt olizováním, ale i kdyby věděla, co mají dělat, na tohle stačit sama nemohou.
Použití nočníku je jim v tomhle věku naštěstí ve většině případů instinktivně už jasné, ale provedení také není dokonalé. Co vytvoří, obvykle dobře nezahrabou, případně při tom dupnou do výtvoru svého sourozence. Při přechodu na nezvyklou stravu a absenci mateřského mléka se většinou dostaví průjem. Pokud je způsoben jen tím, že se porušila rovnováha vlastních "bacilů" ve střevech, lze hovořit o štěstí. I tak si to nejspíš vyžádá antibiotickou léčbu. Pokud u nich propukne nějaké závažnější virové onemocnění, které si přinesli z původního místa, nebo lapli od depozitního osazenstva, začíná hra o přežití. Ale to je písnička na samostatný článek.
Protože nejsem kočka a olizovat je nebudu, je dřív nebo později nutné koťata koupat (k jejich velké radosti), pak samozřejmě sušit a nenechat prochladnout. Dost rychle přijdou taky ke slovu nůžky a je ostřihána srst okolo zadečku, spodní strana ocásku, zadní nohy. Odčervení se odkládá po zdolání průjmu, o očkování nemluvě. Ztrácejí čas léčením problémů, které by bez předčasného odstavení ani nenastaly a místo těch tolikrát omílaných roztomilých koťat jsou k umístění nohatí rozježení puberťáci s podlomenou imunitou a neukojenou touhou po mamince.
Aby soužití s nimi bylo přijatelné, přicházejí v úvahu dvě možnosti. Buď mají vyhrazenu vlastní místnost nebo volieru, kterou včetně koťat samotných je třeba denně podrobit důkladné debordelizaci, nebo za zadkem "hajzlbábu" a krmiče, co přidává papání do mističek po troškách, průběžně čistí záchodky a utírá zadečky a nožičky. Jenže většina depozitních tet chodí do práce, ty, co jsou doma, jsou obvykle na mateřské, event. v důchodu, placených sil je po útulcích minimum a pokud ano, nemají na starost jen jedny či dvoje koťata. Navíc malé k infekcím náchylné prcky je vhodné rozdělovat po rodinných skupinkách a nemíchat s jinými odjinud. Tedy nejbezpečnějším řešením je, co kotěcí vrh, to jedna domácnost.
Náklady na podobnou legraci v porovnání s koťaty odstavenými normálně stoupají o krmení, co do nutné vyšší kvality i množství, které vycintají, rozlijí, vymýváme z jejich kožíšků… Máma kočka by je nakojila a spotřebovala by pro sebe výrazně méně. Případně o specielní mléko pro koťata, podložky či silikonové stelivo v případě těch opravdu maličkých (minerální se na ně lepí a oni ho olizují). O veterinární péči nutnou jen kvůli absenci mámy, prostě v podstatě zbytečně. Ostatní záleží na provozu jednotlivých depozit.
U našich mouráků teď prožereme podstatně víc i pro to, že dospělé kočky, zvyklé převážně na granule, chtějí samozřejmě také podíl lahůdkového masíčka a mlíčka a koťata musí mít krmení k dispozici celý den. Protopíme dost peněz v drahých a neekologických uhelných briketách, aby kamna nevyhasla, když nejsme doma (normálně topíme dřevem). Máme vyšší spotřebu dezinfekce, čistících prostředků a pereme jak o život. Těžko zamezím, obzvlášť pokud nejsem doma, koťatům, s pacičkami opatlanými v krmení či něčem pěknějším, v lezení do postele. Takže denně přestýlám a peru.
Nešťastná koťata mají deficit mateřské péče, touží po společnosti a mazlení. Dospělé kočky se jim vyhýbají jako moru a mizí před nimi do výšin. Jen cca čtyřměsíční želvička je ochotná s nimi spát v jednom klubíčku, ale taky jen do chvíle, než se nacpou pod ní a snaží se jí rozkojit. V málokterém depozitu se pro mrňousky najde ochotná kočičí chůva, to pak zjednoduší péči o ně na méně než polovinu a taky to sníží pravděpodobnost jejich mnohdy celoživotního "nedospělého" chování. Oproti dětem jsou koťata samostatnější v hraní (rozkutálet ořechy je oblíbený sport), jenže ono jim ze začátku moc do hry není. Nezpůsobí si nějaký úraz tak snadno jako děti, není třeba je tolik hlídat. Pocitem osamocení a opuštěnosti ale trpí také a nejvíc teskno je jedináčkovi, nebo poslednímu přeživšímu kotěti z vrhu marodů.
Koťata předčasně odstavená spotřebují skoro dvojnásobek peněz i péče než ta, co měla maminku pro sebe třeba deset týdnů. Na jejich přežití bych nechtěla sázet. "Zaseknou" depozit na několik týdnů. O tom, jak zoufale shánějí útulky a sdružení dočasné azyly pro taková mimina si na těchto stránkách nemusíme vyprávět. U nás máme teď tři minimourky, bude trvat týdny, než se doléčí, odčerví a naočkují. Do té doby máme "stop stav" na nové kočky, aby se prcci s podlomenou imunitou neohrozili možnou infekcí. Místo nich bychom krátkodobě "unesli" až dvojnásobek starších, spolehlivěji čistotných, samostatných koťat. Jen by to asi při jejich hrách odneslo trochu víc nádobí, ale byl by to radostnější pohled.
Předchozí trio dorazilo v kosmetické taštičce s prostříhanými otvory, s pytlíkem granulí vhodných pro dospělé kočky a s omluvným dopisem. V něm stálo mimo jiné, že jsou odčervená, omluva, že to řeší takhle, že se je nepodařilo udat a datum narození, bylo jim na den přesně šest týdnů. Jejich páníčci se zjevně pokusili pro ně něco udělat, nevyházeli je do škarpy u silnice, neutopili v žumpě. Stejně je ale opustili, nechali náhodě a osudu, no dobrá. Ale proč tak brzy? Černý bílopackáček, mramoráček malinká želvička. Vypadala všechna stejně, ale hned při prvním prohlédnutí bylo znát rozdíl, černý byl pěkný, želva a mramoráček byli "lehcí do ruky", vážili snad půl toho, co černý. Celkově byli i vzrůstem malincí, ale zdáli se celkem v pořádku. Nálezci je navíc před tím prý nakrmili mlékem. Průjem na sebe nenechal dlouho čekat, jen do druhého dne. Zkrátím to, přes antibiotickou léčbu, zavodňování atd, první nevydržela nejslabší želvička, hned po ní to vzdal mramoráček a další týden vzdoroval osiřelý a osamocený černoušek, smutný a tolik toužící po péči mámy kočky. A tak vzkazuji zpět onomu anonymu v kosmetické taštičce : Nevyšlo to, je mi líto. A protože nepředpokládám, že by následoval jediný logický krok, vykastrovat mámu kočku, pak prosím, příště jim dejte měsíc navíc, skutečnou šanci. Třeba budou mít štěstí, vejdou se do některého z tou dobou přeplněných depozit… A nebo se domluvte s některým sdružením poblíž, požádejte o pomoc a nechte kastrovat jejich mámu.
Většině zdejších kočkařů nemá smysl vysvětlovat, že pětitýdenní kotě není samostatné, vědí to moc dobře sami a tak pláču na špatném hrobě. Ale pro spoustu majitelů kočky je to pořád jen názor pár přecitlivělých měšťáků, vždyť podívejte, jak pěkně ta koťata papají housku v mlíčku. Jak uboze pak vypadá takové mámy zbavené kotě, to už majitel matky neuvidí. Ale většina lidí má děti. Až Vám budou chybět argumenty, popište takové na den osiřelé batole. Snad pochopí.
mersin escort
istanbul escorts
atakoy escort
avcilar escort
beylikduzu escort
okmeydani escort
besiktas escort
sisli escort
maslak escort
maslak escort
tuzla escort